Hlavní stránka Kejvavých koní Historie a součastnost Kejvavých koní Informace pro pořadatele, ukázka skladeb MP3, videoklipy, Fotografie Akce, koncerty,... Kontakt Diskuze, připomínky,... Poděkování

O co jde aneb životopis Kejvavých koní

V roce 1981 byla tuhá normalizace na svém vrcholu a jednou z možností, jak alespoň trochu zapomenout na tu mizérii, byla bigbítová muzika, která se hrála všude možně, zejména však na nespočtu vesnických tancovaček a v několika policií ostře sledovaných klubů. Kapel byly stovky a jejich členové žili báječný život plný alkoholu, dívek, lokální slávy a relativní svobody.

Pro dva mladé hochy, kteří právě ukončili všelijak pokrácenou vojenskou prezenční službu (tenkráte dvouletou a povinnou), se založení podobné skupiny stalo vysněným cílem.
A tak Mirek Novák (basa) a Honza Procházka (kytara), kamáradi spojení dlouholetým kamarádstvím a souzněním duší (Foto  Foto), oslovili divokého bicmena Vaška Šoupala (Foto) a šéfa kapely Motorová pila zpěváka a kytaristu Karla Koutného (Foto) a založili hudební těleso.
Jméno skupiny „Kejvavý koně“ bylo inspirováno skutečnými osobami-dvěma svatbo-pohřebovými hráči, kteří při hře „na svých akcích“ neuvěřitelně kývali svými mohutnými těly do taktu a také velmi často i mimo něj.

S repertoárem se příliš nepárali. Zatímco jiné kapely kopírovali tehdejší hity všech žánrů, hráči KK začali tvořit vlastní jednoduché, ale úderné písně (Běž). Příkladem jim byly zejména skupiny Jasná páka a Pražský výběr – tedy stylově něco mezi undergroundem punkem a rockem.
Po letmém nazkoušení deseti písní se skupina přihlásila k „přehrávkám“, což byly povinné zkoušky, nutné k tomu, aby skupina mohla veřejně vystupovat. Zde nastaly první problémy, protože členem kapely musel být tzv. kapelník, který musel znát noty, skupina musela mít v repertoáru alespoň 30 skladeb, musela mít nezávadný název a nezávadné texty. Ani jedno Kejvavý koně samozřejmě nesplňovali.
Vše se nakonec vyřešilo podobně jako jiné věci v komunistickém Česku. Kapelnické zkoušky byly uplaceny lahví laciné vodky, 10 skladeb bylo rozepsáno pod různými názvy na 30, název byl upraven na Kvartet Karla Koutného (pozdější zkratka KKK se bůhvíproč také nelíbila, snad že by evokovala zkratku Ku-klux-klan?), texty byly pouze pro potřeby přehrávek „opraveny“. Výsledek přehrávek: 20% -nejnižší možná sazba, ale kapela mohla začít hrát.
Během půl roku se kapela stala na havlíčkobrodsku legendou (používala zkratku QKK – Quartet Kejvaví Koně) a začala pomalu pošihlávat po exkluzivnějších štacích než byl jen Boňkov, Skála nebo Vadín. Pomohlo jim k tomu přátelství se členy skupiny Jasná páka (později Hudba Praha), se kterou odehrála mnoho koncertů v Praze „Na Chmelnici“ a na mnoha jiných místech ČSSR. Byly to navzdory totalitní době, veselé roky.
Bohužel osudový milostný vztah a tím způsobená jistá nespolehlivost způsobila, že po třech letech odešel zakládající člen, akvizice kapely, Jan Procházka. Toho nahradil na kratší dobu Jiří Fencl a do kapely nastoupil i klávesák František Vytlačil. Nicméně bylo jasné, že musí dojít k dalším změnám.
Ty nastaly někdy v r. 1985, kdy do kapely přišel sedmnáctiletý nevycválaný kytarový mág Petr Saidl (Foto), opravdový objev nejen havlíčkobrodské scény. Jako absolvent lidové školy umění a znalec not se stal se ihned „uměleckým vedoucím“, To je samozřejmě nadsázka, ale právem lze říci, že tenhle chlapec byl (téměř) génius. Sluší se ještě dodat že Petr Saidl, stále ještě mladý muž, dnes působí jako profesor na pardubické konzervatoři a hraje v mezinárodním kvartetu klasickou hudbu a sem tam si s „Kejváčema“ zahraje. Neméně významným hráčem byl také Petr Čapek (Foto), obrovský talent, který svými klávesami hudbu KK nesmírně obohatil a v nečekaných disharmoniích Petrovi Saidlovi zdatně sekundoval (Mám strach).
Hudba QKK se za tohoto složení zásadně změnila, stala se propracovanější a temnější (Foto).
Před koncem tohoto období v roce 1989 v kapele ještě hráli zpěvák Milan Zrůst a klávesák (Foto), jehož jméno už si nikdo nepamatuje a je tímto vyzýván, aby se v případě přečtení těchto řádek ozval a pomohl si tak k popularitě.

V chaotickém počátku 90-tých let Kejvaví koně prošli několika změnami a pokusy navázat na uplynulou zdařilou dekádu. To se však plně povedlo až v roce 1996, kdy do kapely přišly významné posily v osobách kytaristy Pavla Doležala, hráče na foukací harmoniku Jardy Růžičky a hráče na bicí Honzy Jaška. Kapela tohoto období hrála hudbu na pomezí jižanského rocku a folkrocku. Dost textů bylo převzato od básníků jako Krchovský, Egon Bondy. V této době začala kapela znovu slavit úspěchy. V roce 1998 znovu nastoupil na post basisty znovu Mirek Novák a zdálo se, že vše je skvěle nastartováno. Bohužel v r. 1999 tragicky zemřel Jaroslav Růžička, dobrá a tmelící duše kapely. Krátce na to opouští kapelu také Honza Jaško.
Místo něj do kapely přichází znovu Vašek Šoupal a další kytarista Jirka Pecen. V této sestavě KK nahráli studiové CD, které nazvali „Dnes mě nemá už co bolet“ (Dnes mě nemá už co bolet, …). Tato sestava však vydržela pouze rok.

Nový dech nabrali Kejvaví koně až v r. 2005, kdy téměř v původní sestavě (Foto) navázali na celou svou minulost, vybrali nejpovedenější kousky, přidali i pár nových a začali znovu zkoušet.
Během zkoušení přibrali pátého hráče (saxofon) a zpěváka Luďka Nováka, který již nějakou hudební zkušenost s KK měl. (Foto)
Že nastoupená cesta je správná si mohli ověřit na výročním koncertu (uplynulo již 25 let od první datované zmínky o KK) v klubu Effekt v Havlíčkově Brodě, kde za hostování bývalých členů (Doležal, Saidl, Čapek) předvedli excelentní výkon. Výsledkem bylo sńad pět vynucených přídavků, vyřvané publikum a lehce ožralá kapela..

Kejvaví koně jsou tedy znovu na scéně a stejně jako v minulosti těží z přímočarých hutných a melodických písní a netradičních textů. I když věkem už nejsou Kejvaví koně žádní mladíci (promiň Jirko Pecne, tebe se to netýká), jejich nasazení je „totální“ a své publikum dokáží vždy nastartovat a vytočit do nejvyšších obrátek (Foto).

V létě 2009 se další posilou kapely stal multiinstrumentalista Martin Hašek, pra, pravnuk Jaroslava Haška a obohatil tak Kejváče nejen pěvecky, ale také o zvuk foukačky, starých hammondek a další kytaru.